Neznamená to však, že nemají hranice. Naopak, hranice na jejich chování jsou potřeba, aby děti neohrožovaly sebe nebo jiné.
Ale co je nejdůležitější je naše propojení s dítětem. Pevná citová vazba/ attachment. Ten je o tom, že jsme vyladění na prožívání dětí, díváme se, co je pod povrchem chování, jaké motivy je řídí. Tzn. jaké potřeby a emoce řídí jejich chování.

Bezpečí je základ života. Když vytváříme od malička dětem fyziologické bezpečí, jsme s nimi v propojení, naše nervové systémy jsou na sebe vyladěné, je to ideální základ. Jenže spousta rodičů je zatížena vlastním chronickým stresem nebo traumaty a není toto propojení pro ně možné.
Proto je dobré zamyslet se nad tím, jestli náš nervový systém nepotřebuje více naší pozornosti, jestli jsme neuvízli v přežívajících reakcích a autopilotovi.
V neposlední řadě je skvělé dětem vytvořit bezpečné místo a vybavit je nástroji na zdravé zpracování emocí. Aneb nechme je cítit, co cítí.

Senzorický systém hraje velkou roli v uklidnění našeho těla. Proto se potřebují naučit všímat si stresu v těle, než zjistí co pro ně funguje nejlépe.
Vývojově daný vývoj regulace je vždy ze spoluregulace. A ač součástí každého blízkého vztahu jsou i konflikty, je dobré po každé roztržce vztah zase zacelit. Mluvit o tom, co se stalo, omluvit se, podívat se za chování nebo lépe řečeno pod pokličku daného chování se soucitem a laskavostí.

Celkově je dobré si uvědomit, jaké to je cítit se bezpečně a být uklidňovaný a že spojení je základ našeho bytí a spokojenosti.
A to neznamená, že bychom si neměli užívat samotu, naopak pokud pobýváme v otevřeném nastavení, propojení, je naší volbou i samota, ale není to vyloučenost, opuštěnost.