Katathymně imaginativní psychoterapie (KIP)

Kdo jsem “já”? Nejeden z nás se hledá. Všichni jsme v podstatě celý život na cestě za objevením svého pravého já, naší podstaty, naší úplnosti. V životě postupně poznáváme, kolik toho o světě a o sobě samých ještě nevíme, stále se učíme.

A objevit všechny své části, kdo všechno jsem já v proměnlivosti času, života je nelehký úkol, ale zároveň je to velmi dobrodružná a zajímavá cesta. Alespoň tak to vnímám. Zda je možné plně poznat, kdo všechno jsem a co všechno mohu a co dokážu nevím, ale určitě se lze této cestě celým svým srdcem otevřít a vydat se po ní.

Imaginace vnímám jako skvělý prostředek k setkání s naší duší. K vnitřnímu životu máme tendenci obracet se méně často než k vnějšímu dění. Ale nastane-li tato nerovnováha, často nás životní okolnosti či naše tělo na to upozorní (symptomy nemoci, bolestmi, nesnázemi atd.). Je jen na nás, jestli těmto vzkazům porozumíme. Imaginace a symboly, které nám naše nevědomí nabízí, dává příležitost potkat se s vlastní jedinečností a sám sobě více porozumět.

Je imaginace pro mne? Nemám představivost…

Ve své praxi se často setkávám s názorem, že imaginativní techniky nejsou pro každého. Klienti mají obavy, že se jim nic před jejich vnitřním zrakem neukáže, že nemají představivost, fantazii. Ale všichni ji máme, jen je třeba se rozpomenout a sebe opět otevřít přirozenému nastavení.

Malé děti se rodí s plným smyslem imaginace. Vnímají svět více skrze vnitřní prostor. Postupně, jak je socializujeme do naší společnosti, učíme je konceptuálnímu myšlení, učíme je řeči, verbálnímu vyjadřování. Na neverbální, mimořečové modality není většinou kladen až tak velký důraz. A to je velká škoda. Ztrácí se tím přirozená schopnost věci chápat, být v kontaktu plně sám se sebou, rozumět sám sobě.

Co je KIP a v čem je užitečná

Katathymně imaginativní psychoterapie vznikla na základě zkoumání a experimentování Hansecarla Leunera v roce 1948. Právě ten vypracoval techniku katathymního prožívání obrazů. Katathymní znamená závislé na emocích a afektech. Později byla metoda dále rozpracována a stala se mezinárodně uznávanou psychodynamicky zaměřenou psychoterapií.

KIP má bohatý repertoár technik a je vhodná ke krátkodobé či dlouhodobé terapii. Je možné ji využít v širokém spektru problematik. Osvědčuje se nejen u neurotických a psychosomatických potížích, ale i při práci s traumatem, v psychoterapii poruch osobnosti či v rámci krizové intervence. Ale není vhodná u těžkých depresí či akutních fází psychóz.

Díky KIP je možné se přímo zaměřit na zpracování vnitřních konfliktů člověka, na hledání a podporu jeho vnitřních zdrojů. KIP také pomáhá v rozvoji kreativity. A podporuje nové řešení situací a jednání člověka v nich.

Co se děje v procesu této imaginativní psychoterapie?

Imaginace je vždy vyvolávaná v relaxovaném stavu a odráží psychodynamiku snícího – konflikty, které jsou většinou nevědomé, aktuální emoční naladění, ale i genetické kořeny.

Pokud v imaginaci dojde ke konfrontaci na symbolické rovině, je to velmi dobrá příležitost vyzkoušet si jiné možné jednání. Je to v podstatě nácvik pro reálný život.

Jak probíhá terapie pomocí KIP?

Podobně jako v jiných terapiích se na prvním sezení vymezí terapeutický cíl. To znamená, že klient přichází se záměrem něco ve svém životě zlepšit, s problémem, který by rád vyřešil a je třeba na základě toho stanovit, kam by ideálně chtěl terapií dospět.

Další terapeutická setkání většinou začínají povídáním klienta o svém životě. Svěřuje se, co v posledních dnech prožívá, co ho zajímá a co ho trápí a jak vnímá nyní svůj symptom či problém.

Následuje krátká relaxace, navození příjemného uvolněného stavu těla. Poté terapeut nabídne nějaký vágní motiv k představě (jsou vypracovány různé stupně motivů, mezi základní patří například louka, řeka, dům, hora, les, ve vyšším stupni je to např. setkání se s různými vztahovými osobami atd.) a klient má časový prostor, aby se mu něco vybavilo. Jakmile se mu začne před vnitřním zrakem formovat obraz, oznámí to terapeutovi, který po celou dobu imaginace sedí vedle něj. Společně se vydávají za dobrodružstvím denního snu. Snící sděluje, co se odehrává před jeho vnitřním zrakem, co prožívá, popisuje scenario. Terapeut ho na jeho cestě podporuje, může ho ale i jemně ovlivňovat a pobízet.

Imaginovaný obsah je propracován v rozhovoru klienta a terapeuta po skončení denního snu. Právě tam snící přidává své nápady ke snu. Terapeutický proces pokračuje i mezi jednotlivými sezeními. Klient si doma děj snu zapíše, či si namaluje obraz toho, co mu přišlo v imaginaci důležité.

Na následujícím sezení se většinou klient s terapeutem baví o dalších nápadech a společně se snaží symboliku snu propojit s aktuálním děním v jeho životě. Symbolika imaginace je proto velmi užitečnou “zkratkou” k dopracování se k “jádru”. Ve verbálně vedené terapii by se mnohem déle či obtížněji dostávalo k těmto vnitřním konfliktům a zdrojům.
Imaginaci vnímám velmi podobně jako psychoterapii (viz článek o psychoterapii). Když se tímto směrem vydáme a budeme chtít sebe samé více poznat skrze tuto metodu, dochází k nalézání naší vnitřní pravdy, moudrosti. Dozvíme se ze svého nevědomí tu ryzost věcí, kterou často máme vědomě nepřístupnou. Nacházíme odpovědi na své otázky, objevujeme řešení, která jsou ukryta jen v nás samých. KIP nám umožňuje nahlédnout své vnitřní konflikty, o kterých ani nevíme, ale které ovlivňují náš život a zdraví.

Těžko bysme se k tomuto tzv. jádru dostávali přes přemýšlení, verbální vyjádření. Imaginaci považuji za jedinečného prostředníka mezi nevědomím a naším vědomým životem.