MATEŘSTVÍ JAKO CESTA K SOBĚ

Jak se cítíš jako matka? Ptá se mne kamarád. Odpovídám: ,,No skvěle, je to fakt mocný nástroj na rozvoj kreativity a bytí plně tu a tady”. Už tolikrát jsem si říkala, že co ze mne “vytáhnou” děti, je něco, co jsem ani netušila, že v sobě mám. Se mi prostě zdá, že nové životy, naše děti, k nám přichází, aby nás tak trochu (a někdy set sakra hodně) vyhodily za komfortní zónu a tak nám umožnily růst. Ano rosteme s nimi.

Usedáme do auta, před námi je 1500km a já si trošku nepohodlně sedím na zadním sedadle mezi dvěmi autosedačkami. Jsem šťastná. Miluju cestování, miluju dobrodružství, miluju naši posádku v autě (muže a děti). Ale za půl hodiny se mé emoce začínají proměňovat…

Dvouměsíční syn pláče, skláním se nad ním, kojím jej v pozici, která je super nepohodlná, ale jsem šťastná, že je spokojený a pokojně zavírá očka. Do toho se vedle mne naše dvouletá Adélka ale začíná nudit:,, Mami”, pokňourává, ,,já chci vodu”. Hm jasně, říkám si, potřebuje zrovna teď tu vodu, kterou jsem důmyslně schovala do té cestovní chladící tašky. Ráda bych obě děti spokojené, no tak se během kojení snažím šmátrat volnou rukou v tašce pod sedačkou. Do toho potřebuje podat něco ze zadního okýnka. Jasně, tam možná taky ještě dosáhnu, zatímco malý spokojeně usíná u prsu.

Paráda. Spí. Sofistikovaně jej zakrývám plínkama a moskitiérou ať ho slunce ve spánku neruší. Hraju si s Adèle. Za chvíli i ona chce spát, pouštíme písničky…

Skvěle. Po nějaké chvíli usíná. Bavíme se s mužem. To budí malého. Ok, ať alespoň o chvíli dýl spí než svůj typický 15minutový spánek, uticháme. Beru si do ruky vlka s chytajícími vajíčky- videohru z dětství (přála jsem si ji k vánocům, muž mi ji sehnal a ta má radost pak byla k nezaplacení). Hraju. A říkám si, jo to je přesně ono- ze strany na stranu rychle chytat, vychytávat, aby se žádný vejce nerozbilo. Krásně to vystihlo mé pocity v té chvíli.

Samozřejmě se malý budí jen co začnu. U těchto starých videoher ještě nefunguje tlačítko “pause”..

Hm napadá mne- to je přece paralela k mateřství či lépe řečeno rodičovství (protože můj muž to s našimi dětmi má úplně stejně)- tam toto tlačítko také není. I když pak, když jsou děti starší a máte už také čas bez nich, myslíte na ně, jste v neustálém spojení.

Tyto bytůstky z nás dělají mistry. Mistry životů. Jdeme často za své hranice, vstaneme v prostřed noci nakrájet jablíčko, donést vodu, konejšíme je. Často je pak už těžké vnímat vlastní potřeby, natož je naplňovat. A přece i o tom je rodičovství. Možná ne naplnit okamžitě svoji potřebu, ale procítit ji, vnímat své tělo, své pocity, vjemy. Vnímat plně. Všímat si, jaké pocity nás naplňují, když jsou naše potřeby odkládány na později, co se s námi děje, když dítě projeví silné emoce, vztek.

Jaké programy to v nás opět zprovozní. Většinou jsou to ty, kterých si nejsme téměř vědomi. Programy, které nám nějak zjednodušovaly život, pomáhaly nám přežít v rodině, sociální skupině, kde jsme vyrůstali.

A tam, kde vzniká nějaký diskomfort, konflikt s dítětem, většinou přijdeme na oblast, ve které je na čase se nějak posunout. Zaměřit tam pozornost, abychom prozkoumali, co se v nás děje, co za program to spouští a jestli je ještě pro náš život funkční. Slouží nám? Pomáhá? Je to něco, co chci předávat dítěti dál?

Tam máme možnost se rozhodnout, vědomě rozhodnout a vědomě třeba také měnit. Děti z nás dostanou naši podstatu, vedou nás k ní.

Jde jen o to, jestli jsme ochotni se nechat vést a tak trochu vyvést ze své komfortní zóny.

Když to dovolíme, dějou se zázraky. V nás i kolem nás. Vše může začít nabývat nových barev a mozaika našeho života se sic poskládá jinak, ale třeba i o mnoho pro nás veseleji a s příjemnější, harmoničtější barevnou kombinací. Jen si dovolit se “odhalit”, otevřít své kanály tvořivosti, které jsou nám dány a dětmi opět zpřístupněny. Pak se dostáváme do kontaktu i se svým vnitřním dítětem a radostí. Plnost života je tu pro nás.

No a jelikož asi každý z nás rodičů má občas momenty, kdy už neví kudy kam, je dobré se umět zastavit a uvědomit si své potřeby. Někdy to je nejen dobrý nápad, ale už nutnost. Dostat se do kontaktu se svým tělem, se svojí myslí, se zdroji. Jak ale na to v takových vyhrocených momentech? Já ráda používám uzemňovací techniky. Nejen v těchto situacích. Jednu takovou bych vám ráda představila.

JAK NA UZEMNĚNÍ?

Pokud vám to situace a děti dovolí, pohodlně se usaďte. Pokud ne, zůstaňte chvíli v pozici, v jaké jste a jen se třikrát z hluboka nadechněte, až do břicha a pomalu vydechněte. Představujte si u toho, jak se vám nápomocná barva klidu vlívá s nádechem do těla a jak s výdechem vychází ven barva, kterou máte s právě prožívající emocí spojenou.

Tělo se těmito hlubokými nádechy a výdechy čistí. A poté si zkuste v duchu popsat, co se přesně děje. Jak kdyby jste se proměnili v   nezávislého pozorovatele. Popsat, jak přesně a kde sedíte či stojíte, co kolem sebe vidíte, co se okolo vás děje. Stejně tak popište, jakoby z pozice pozorovatele, vlastní myšlenky, které vám právě běží hlavou. Jaký film se vám v mysli teď odehrává? A nakonec si ze stejné pozice popište vlastní emoce, co cítíte, kde v těle máte jaký pocit?

Kde přesně je vám třeba v těle nepříjemně, vnímáte nějakou bolest či tlak a naopak, kde vám je dobře. Tam, kde vám je nepříjemně, posílejte svůj dech s barvou klidu. Vydechujte opět vše, co v těle narušuje rovnováhu.

Na závěr si zkuste třikrát vědomě zatlačit chodidly nohy do země. Zaktivovat svaly na rukou, buď zatlačením do podložky, na které sedíte nebo si zacvičte sevření rukou v pěst a povolení. Hlavou také třikrát zatlačte do podložky, tak, abyste mohli navnímat, o co se opíráte. Pokud nebylo možné sedět, alespoň hlavou třikrát v půlkruhu předem zakružte z jedné strany na druhou.

Uvědomujete si, kde jste, jak vám je a ukotvujete se tak ve vlastní realitě.

Věřím, že když se naučíme sami se sebou pracovat a uvědomovat si své potřeby a pocity, stáváme se tak vnímavějšími a otevřenějšími pro plné pochopení světa (nejen) dětí.

Ten, když nás ovane svým hravým, bezprostředním a bezelstným odérem, nenechá nás už reagovat jen svými naučenými programy. Naopak, přivane k nám opravdovou radost z bytí tady a teď. Kterou pak můžeme rozdávat a šířit.

0 thoughts on “MATEŘSTVÍ JAKO CESTA K SOBĚ

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *