“Odpuštění je způsob, jak zabránit, aby nám minulost diktovala, jak má vypadat budoucnost.”

Zmíněný citát Hustona Smitha platí na sto procent i v partnerském vztahu.

Je dobré vědět, že odpuštění začíná u nás samotných. Pokud totiž neodpustíme sami sobě, nejsme schopni se pohnout z místa.

Marek se se svou partnerkou často hádá. Vzájemně si stále něco vyčítají, trpí křivdami a nespravedlnostmi – a mají vůči sobě navzájem obrovské pocity viny. Marek je už zoufalý. Neví, jak se chovat, aby byli s Janou opět společně šťastní. Jeho partnerka ho přivede na zajímavou myšlenku, jestli vše nemůže souviset i s tím, že Marek má dodnes problém akceptovat rozvod rodičů, k němuž došlo, když mu bylo asi dvanáct let.

Společně s Markem se v individuálních sezeních věnujeme jeho dřívějším pocitům spojeným s otcem. Uvědomuje si, že má problém najít svoji roli muže, neví, jak vlastně má „správný partner“ vypadat. Zjišťuje, že stále hodně zazlívá otci, že odešel, že má zlost, protože neměl mužský vzor a vyrůstal výhradně mezi ženami. Dokonce měl pocit, že musí matku často chránit a obhajovat její stanovisko vůči otci.

Proces odžívání emocí vzteku, zloby, hněvu a výčitek vůči otci byl u Marka poměrně dlouhý – ani si neuvědomoval, že je celou tu dobu v sobě má. Až nakonec byl schopen nahlédnout i otcovy důvody, pochopit částečně jeho jednání a chtěl mu odpustit. Vše pro něj bylo spojené s obrovskou lítostí, ale poté následovalo „pročištění“. Marek se najednou se cítil mnohem otevřenější pro řešení svého partnerského vztahu. Uvědomil si, že hodně negativních pocitů vůči otci měl tendenci projikovat do vztahu s Janou. Díky tomu, že si tyto pocity pojmenoval a odžil, je nyní schopen vnímat společný vztah skutečněji a plněji. Snaží se být citlivější ke svým současným prožitkům.

Zranění ve vztahu a související krize

Zranění z minulosti mohou zasahovat do našeho současného života a odpuštění i jeho protipól neodpouštění jsou součástí vztahů odnepaměti. Čím blíže si lidé jsou, tím jsou k sobě otevřenější, a také více zranitelní. Proto může docházet ke konfliktům. Někdo se raději druhému příliš neotevírá, neboť se právě tohoto zranění obává.

Každé partnerství se někdy ocitne v krizi, důležité je, jak se k ní partneři postaví a jakou míru odpuštění budou ochotni investovat. Láska se někdy může zvrátit v nenávist, zpravidla však nebývají situace tak vyhrocené – partneři jsou častěji zklamáváni drobnostmi. Zraňuje je, že nejsou naplňovány jejich potřeby a přání – a mohou se vůči sobě stávat čím dál tím více nepříjemnými. Přibývá sporů a hádek, anebo naopak mohou partneři výtky či urážky „tiše polykat“. Ty pak narostou do takových rozměrů, až k sobě oba cítí vzájemnou nechuť, nepříjemnosti si oplácejí (často též nevědomě). Pokud partner vlastní negativní pocity vnímá a snaží se je okamžitě vyjádřit, někdy přispěje k „pročištění vzduchu“, jindy může konflikt prohloubit.

Odpuštění v partnerství nemusí být spojené jen s velkou krizí typu nevěry, často je potřebné i v každodenních záležitostech, ve zdánlivých maličkostech, jež jeden nebere vážně, nevěnuje jim pozornost, neví, jak jsou pro druhého důležité. Nebo nedokáže naslouchat a otevřeně komunikovat, sdílet pocity, je příliš zaměstnán sám sebou, prací či svými koníčky. Nezřídka se jedná i o zraňování způsobené nadměrným očekáváním partnera.

Je však důležité uvědomit si i vlastní hranice – co ještě jsme, či nejsme schopni akceptovat a odpustit. V podstatě vymezit hranici mezi odpouštěním a citovým vydíráním nebo tím, zda si nenecháváme partnerem ubližovat.

Co hraje roli v odpuštění

Lidé jsou zranitelnější v emočně vypjatých životních obdobích, kterými je například doba životního bilancování (tzv. krize třicátníků, krize středního věku, „odlet dětí z hnízda“, přechod do důchodu). Jak se člověk vyrovná s krizí či křivdou, záleží také na zkušenostech, jimiž prošel, na jeho hodnotách, postojích, výchově a vlastním sebepojetí.

Řada lidí si do dospělosti uchovává ublížené „vnitřní dítě“, zejména pokud je rodiče dostatečně nepodporovali, hodně je kritizovali, napomínali, přikazovali. Jiní jsou naučení své emoce polykat, mají sklon k vytěsňování (často trpí i somatickými problémy bez zřejmého důvodu).

To vše má vliv na naši schopnost odpouštět – odpuštění jsou nejsnáze schopni lidé osobnostně zralí s přiměřenou sebedůvěrou, protože dokážou akceptovat určité chyby druhých, aniž by to narušilo jejich sebeobraz, integritu a sebeúctu. Lidé až přehnaně citliví k osobním zraněním, kritice a zahanbení, mají většinou velký problém s odpouštěním. Konkrétní dopad na partnerství je potom jasný – takoví partneři se zmítají v hádkách, nedorozuměních či je jejich vztah poznamenán tichým polykáním křivd. Potlačování zlosti, pocitů a potřeb vede postupně k psychosomatickým problémům. S těmito osobnostními charakteristikami lze terapeuticky pracovat, pokud si jich ovšem dotyčný je vědom.

Proces odpuštění

Jak bude proces odpuštění dlouhý, vždy záleží na tom, jak je zranění hluboké. Nejdříve hraje roli uvědomění si pocitů vzniklých jako reakce na křivdu – hněv, smutek, vztek, bezmoc či strach. K pojmenování vzniklých pocitů je potřeba se zastavit a uvědomit si, co vlastně člověk cítí.

V dalším kroku je dobré si ujasnit, do jaké míry nám ublížil partner a do jaké míry se jedná o vlastní přecitlivělost. Nejedná se náhodou o ránu do „citlivého místa“? (Ta bychom měli umět nejen pojmenovat, dávat si na ně pozor, ale pokusit se je i řešit.) V další fázi odpuštění je důležité jasné a konkrétní pojmenování křivdy i možností řešení. Poté by mělo následovat racionální rozhodnutí, že chci partnerovi odpustit.

Nejtěžší, závěrečnou částí tohoto procesu je však odpuštění emoční, uzdravení emocí a znovunalezení vnitřního klidu a harmonie. Z praxe vnímám, že je často pro partnery těžké si vzájemně projevit respekt, úctu a odhalit své city. Pokud jeden z nich nebere vážně emoce druhého a jeho osobu obecně, je daleko těžší komunikovat o svých pocitech i „emočně odpustit“. Ideální je pokud odpuštění může probíhat v kontaktu s osobou, které člověk odpouští. Ale někdy to není možné a pak je dobré, když člověk emoce spojené s odpuštěním zvládne sám, nejlépe za pomoci blízkého přítele, terapeuta apod.

Zapomenout nestačí

Pokud partneři výše popsaným procesem neprojdou a snaží se na událost pouze zapomenout, nelze to považovat za odpuštění, ani za vyřešení situace. Je třeba vždy i malá zranění a nedorozumění ve vztahu společně sdílet, volit jasná slova, vymezit se (což může být bolestivé pro oba) a vyjasnit si situaci, „nezametat problémy pod koberec”. Věcná výměna názorů je zkrátka nutná. Samotnému faktu odpuštění velmi napomůže, pokud partner lituje záležitosti, jíž druhého zranil. Někdy se doporučuje i „léčba dotykem“. Příkoří se často odbourávají objetím, žádostí o nápravu atd.