V předchozím článku LÉČENÍ CITOVÝCH ZRANĚNÍ A HARMONIZACE NERVOVÉHO SYSTÉMU jsme si ukázali, jak jsou lidé, kteří neprožili rané trauma a mohli si v dětství vybudovat stabilní nervový systém, schopni čelit akutnímu stresu. Dovedou se vyladit do klidového režimu mnohem rychleji než jedinci, kteří takový pevný základ nemají.

Pokud k vytvoření rané citové vazby nedojde, často nervový systém v reakci na stresové situace místo regulace zamrzne.

Proto je užitečné pochopit, jak se nám trauma z dětství v těle ukládá.

V předchozím článku o traumatu jsme viděli, že zážitky a emoce neuchováváme pouze vědomě v explicitní paměti, ale také nevědomě v tkáních těla skrze implicitní paměť, která je propojena s instinktem přežití. Například divoká zvířata se traumatických zážitků instinktivně zbavují bezprostředně poté, co hrozba pomine.

IMPLICITNÍ PAMĚŤ

Problém nastává, když některé zážitky zůstanou v implicitní paměti uvězněny. Emoce či prožitky, které nemohly být plně prožité, se mohou v těle „zaseknout“. Tím následně vzniká nezpracované trauma.

Nevědomé prožitky se ukládají v autonomním nervovém systému (ANS), proto k jejich zpracování používáme techniky napojení na tělo.

Jak vysvětluje Dr. Robert Scaer ve své knize „The Body Bears the Burden: Trauma, Dissociation, and Disease.” (Tělo nese břemeno: Trauma, dissociace a onemocnění) některé obranné reakce se předávají nezpracované po celé generace.

Dysregulace nervového systému není způsobena pouze vývojovým traumatem, ale také nahromaděným stresem a deaktivací sebeobranných reakcí na nebezpečí. 

Možná jsme se v dětství naučili potlačovat hněv, a to i v situacích, kdy funguje jako přirozená ochrana před nebezpečím, podobně jako u zvířat bránících své teritorium.

Vraťme se teď podrobněji k implicitní paměti. Zahrnujeme do ní zadržené nezpracované emoce, uložené v těle jako somatické prožitky, a procedurální paměť.

ZADRŽENÁ PROCEDURÁLNÍ PAMĚŤ

Procedurální paměť (PM) funguje reflexivně. Pamatuje si proces dané činnosti – jak řídit auto, čistit si zuby, apod., abychom se ho nemuseli pokaždé učit znovu.

Jak se zadržená procedurální paměť v těle projevuje? Pokud jsme například neměli možnost úniku z nebezpečné situace, procedurální paměť hledá způsob, jak toto nezpracované napětí z těla uvolnit – třeba neklidem v nohou.

Nebo může působit bolest v čelisti, často spojované s hněvem potlačeným v minulosti, s dávným zraněním či operací.

Syndrom zmrzlého ramene může odkazovat na emoční obranu, zneškodnění agresora nebo násilné znehybnění během lékařského zákroku.

Nezpracovaný stres uložený v těle nemusí být pouze důsledkem negativních prožitků nebo děsivých událostí.

Zahrnuje všechny situace, ve kterých tělu nebylo umožněno nastartovat či dokončit obranné mechanismy (boj, útěk nebo zamrznutí).

Na tyto uložené prožitky se můžeme napojit pohybem, ať už nevědomě či vědomě pomocí technik vnímání těla.

Jde o různé praktiky, cvičení, které nám pomáhají se napojit na vlastní nitro na hlubší somatické úrovni.

Nejdříve se musíme naladit na svou paměť a dokončit procesy, které v dětství nedostaly dostatečný prostor pro vývoj.

Tento přístup je v souladu s přístupem Compassionate Inquiry (CI), kde pro klienty vytváříme dostatečný prostor k procítění a prožití všech nedokončených procesů z dětství. Umožňujeme tak implicitní paměti uvolnit vše, co se v ní během života nahromadilo. V CI ale pracujeme i s explicitní pamětí, na kterou se nyní podíváme blíže.

EXPLICITNÍ PAMĚT

Explicitní paměť zahrnuje deklarativní paměť, která si pamatuje události i s detaily.

Aktivní práce s deklarativní pamětí někdy může vynést na povrch traumatické  zážitky z minulosti. Skrze tuto oblast tak můžeme získat přístup k implicitní (procedurální a emocionální) paměti.

Tím, že dovolíme tělu procítit, uvolnit uložené reakce z minulosti a poskytneme mu chybějící prostor, si v podstatě umožníme suplovat roli rodičů. Tento proces vytváří „zdravé připoutání” a vnitřního rodiče schopného seberegulace.

Během sezení CI pracujeme na somatické úrovni v přítomnosti, ale vždy se vracíme k tomu, co pro nás tyto zkušenosti pro nás znamenaly a jak jsme se s nimi vypořádali v minulosti (v dětství).

To nám umožňuje pochopit, proč někteří z nás díky moudrosti těla zvolili konkrétní adaptační techniky jako např. přetěžování se, abychom byli ,,dost dobří” pro druhé a nezažívali stud či jiné těžké emoce.

Nebo jsme si vybrali (samozřejmě nevědomě) jinou strategii, abychom se vyhnuli nepříjemnému pocitu z minulosti, a tak může naší adaptací být třeba i neustálá snaha zalíbit se ostatním, jak bylo zmíněno v úvodu.

Veškeré naše chování a případné závislosti jsou ve své podstatě snahou o napojení a lásku.

Metoda CI a somatická práce s nervovým systémem vám umožní lepší regulaci, která je zásadní etapou na cestě k uzdravení.

ZPRACOVÁNÍ STRESU

Abychom mohli uložený stres účinně zpracovat a ponořit se hlouběji do léčebného procesu, musíme lépe porozumět oběma typům paměti – implicitní a explicitní. Toho můžeme dosáhnout tím, že si dovolíme procítit nezpracované potlačené a zapomenuté prožitky a emoce.

Musíme dokončit a deaktivovat nefunkční procesy, které nám brání v komunikaci s naším tělem. Vytvoříme si tak zdravě fungující a regulovaný nervový systém, který podle potřeby plynule přechází z jednoho stavu do druhého, podporuje kreativitu a osobní rozvoj.

Porozumění našemu nervovému systému a jeho fungování je klíčem k sebepoznání. Nakonec jde v první řadě o pocit bezpečí – naučit se, kdy a komu v životě řekneme „ano“ a kdy naopak jasné „ne“.

V životě nemáme často kontrolu nad událostmi, ale můžeme ovlivnit způsob, jakým na ně reagujeme. Můžeme se snažit zpracovávat zážitky v bezpečném a jasně ohraničeném prostoru, a ptát se, jak pro nás mohou být užitečné.

LÉČBA TRAUMATU A ADVERZITY V DĚTSKÉM PREVERBÁLNÍM VĚKU 

Trauma a jiné nepříznivé prožitky v prvních třech letech života zpravidla spadají do kategorie preverbálního traumatu. Než se začíná formovat deklarativní paměť (okolo třetího roku), žije dítě plně ponořené v implicitních pocitech, které se ukládají na somatické úrovni.

Proto s tímto typem traumatu nelze pracovat verbálně – obvykle se projevuje přesvědčením jako „nejsem v bezpečí” nebo „život je nebezpečné místo.” V důsledku toho jedinci s preverbálním traumatem často mají problém požádat o pomoc – mají pocit, že musí vše zvládat sami.

Rané prožitky, kdy se dítěti nedostalo pomoci, mohou vytvořit obranný mechanismus „musím si poradit sám“, což vede k přílišným nárokům a přetěžování se.

Preverbální trauma, které má na svědomí percepci, že nejsme v bezpečí, může být způsobeno situacemi, kdy se nám nedostalo nutné podpory a pomoci, například tím, že necháváme miminka spát samotné (což může vyvolat zvýšenou aktivaci nervového systému). Naše tělo se v reakci na to „uzavře do sebe“.

Takové trauma se ukládá v těle a obvykle vede k intenzivnímu strachu a panice, které vytvoří pevný otisk v nervovém systému. Takto vytvořená reakce na vnímané nebezpečí se často projevuje pocitem „umírám.“

Pro práci s tímto typem traumatu je zásadní nastolit pocit vnitřního bezpečí, což vyžaduje značné množství času a zkušeností.

Se svými klienty používám metodu CI, kdy je provádím těmito zážitky z dětství, aby se jejich nervový systém mohl plně regulovat. Chce to však čas a trpělivost. Je to podobné jako učit se cizí jazyk – musíme začít od základů.

Jak už bylo zmíněno v předchozím článku o stresu, pro obnovu a regulaci nervového systému musí všechny části autonomního nervového systému fungovat harmonicky.

Potřebujeme funkční „vagální brzdu“ (viz výše), která umožní návrat na výchozí hladinu sinusoidy a vyladění se do stavu „odpočinku a trávení.“ Dalším faktorem pro vytvoření prostoru pro skutečné uvolnění je uklidňující vliv ventrálního vagálního systému spolu s mírnou aktivací sympatika. 

DENNÍ PRAXE PRO LÉČBU NAHROMADĚNÉHO STRESU

Pro vyléčení je klíčové naučit se respektovat své tělo a naladit se na své nitro.

Tímto procesem vás mohu provést během sezení CI, na kterých se zabýváme vývojovým traumatem a nahromaděným stresem.

Možná vás naopak zaujmou jiné metody, kterým se věnuji, jako například arteterapie nebo práce s traumatem pomocí Kundalini jógy. Můžete si také stáhnout můj workshop na téma Vnitřní dítě, sebeláska a Kundalini jóga, který je zatím jen v angličtině a pomáhá vyladit nervový systém a uvolnit stres z těla.

Klíčem k úspěchu je zavést denní rituály pro uvolnění a nepřetěžovat se nadměrnou aktivitou. Velmi doporučuji naladit se na pocity ve svém těle a respektovat svou potřebu bezpečí. Nepotlačujte své emoce, nezadržujte pláč ani vztek a neváhejte požádat o pomoc.

Rané vývojové trauma nebo způsobené šokem může bránit tomu, abychom ve svém těle žili naplno, a nutit nás do neustálé činnosti.

Ale nyní můžete naučit svůj nervový systém, že se dá zbavit všeho nepotřebného. Dopřejte si možnost naladit se na své tělo a nechat naplno rozzářit tvořivost a autentičnost svého pravého já.

Velmi ráda vám na této cestě budu průvodkyní, ať už pomocí sezení CI, art terapie nebo jógy.

KUNDALINI JÓGA, SEBELÁSKA A PRÁCE S VNITŘNÍM DÍTĚTEM

Tento dvouhodinový online workshop si můžete zcela přizpůsobit vlastnímu tempu. Najdete v něm materiály ve formátu PDF a 5 praktických videí. Také zde vysvětluji konkrétní prvky z Kundalini jógy, která je často nazývaná jógou vědomí.

Srdečně vás zvu k cestě za napojením na vlastní nitro. Můžete začít jednoduchými cvičeními z úvodu. Vyberte si z kurzu, co s vámi rezonuje, a nezapomeňte, že tajemství k dosažení cíle se skrývá v každodenních malých krocích. Vytvořte si návyky, které vám umožní prožívat svůj život plně a vědomě.