VZTEK A JEHO ZVLÁDÁNÍ U DĚTÍ I NÁS SAMÝCH

JAK NA VZTEK DÍTĚTE A VYMEZENÍ JASNÝCH HRANIC V RESPEKTUJÍCÍ VÝCHOVĚ

Tento článek vznikl tak trochu na základě reakcí některých lidí i z odborných kruhů, kteří se domnívají, že respektující výchova neurčuje dostatečné hranice dětem a je příliš benevolentní, a tak z dětí údajně vyrostou příliš agresivní a systému odporující jedinci.

S tímto naprosto nemohu souhlasit. Ba naopak. Pokud se vytvoří silné pouto mezi rodičem a dítětem a nastaví se empatické hranice, je mezi dětmi s touto výchovou velký rozdíl od dětí, které byly vychovávané více autoritativně pomocí odměn a trestů. Děti hluboce napojené na rodiče nemají tendence být agresivní a vykazovat vlastní sílu.

V respektujícím rodičovství nejde o přílišnou liberálnost, volnost a neohraničenost. Naopak. Již u batolat je nutné nastavit jasné, ale láskyplné hranice. Hranice, které respektují potřeby jak dospělého, tak dítěte.

Pojďme si ukázat na příkladech, jak je dobré s dítětem například v agresi či ve vzteku zacházet.

BÝT KOUČEM NIKOLIV MENTOREM

Základem je být dítěti dobrým průvodcem, s vlastními dobře stanovenými hranicemi a nestavět se do autoritářské role. Je opravdu důležité být dítěti k dispozici k přijetí a pochopení emocí, které ještě samo nemůže zpracovat (nemá ještě dovyvinutou přední mozkovou kůru, která nám pomáhá usměrnit emoce).

Je také dobré se snažit neoznačovat chování dítěte jakýmikoliv nálepkami- dobré/špatné a od toho odvíjet svoji lásku- přízeň k němu (tak to může dítě vnímat). Například- když dítě plácne pejska, můžeme si dát pozor na výroky typu: ,,Ty jsi teda zlý”, ,,No takhle tě teda maminka nemá ráda” apod. Lepší je zkusit popsat pocity dítěte, které za tímto činem mohou být a toho, na koho dítě agresi směřuje. Třeba něco ve smyslu: ,,Hm, možná je pro tebe těžké se s něčím vypořádat a máš uvnitř vztek, ale jak se asi cítí ten pejsek teď? Co myslíš?”

I když dítě ještě nemluví, dokáže pochopit tyto základní věci. Vy ho jen učíte nahlížet emoce a pocity. Jak své, tak poté, co nahlédne své, bude i více chápat emoce druhých.

LÁSKYPLNÉ HRANICE VERSUS NAŠE VLASTNÍ POTŘEBY

Je dobré dítěti dát jasný limit a pochopení. Takže pokud má například tendenci někoho ,,zlobit”, ,,otravovat”, bouchat jiné děti apod. je dobré ho vzít stranou a popsat jeho možné pocity. Pokud se vzteká, nechat jej vyvztekat a počkat až vztek přejde do pláče. Protože právě pláč může pomoci uvolnit jeho emoční problém, který mohl vzniknout někde, kde ani netušíme. Jde o to být poblíž, ustát emoce dítěte a poté být schopen či schopná nabídnout svoji náruč k vyplakání. Až poté si situaci začít více popisovat a nastavit pravidla na další jednání (aby se například dítě mohlo vrátit zpět k těm dětem, které nějak zlobilo).

Je těžké zůstat s emocemi vzteku s dítětem, zvlášť když se agrese obrací vůči vám. Ale je důležité si uvědomit i své vlastní potřeby a hranice a nedořešená témata svého vlastního vnitřního dítěte. Uvědomit si, zda vy sami jste měli šanci se v dětství vztekat, plakat. Zda to rodiče byli schopni ustát bez ,,nálepkování” a podmiňování. Pokud tomu tak nebylo, může to být jedno z citlivých míst pro vás a velmi těžké tyto negativní emoce ustát u vlastního dítěte.

JAK TEDY USTÁT SILNÉ EMOCE?

Ustát a akceptovat. Proto v takové chvíli je důležité pracovat i sami se sebou. Například se můžete z hluboka nadechnout a napočítat do 20, malinko se vzdálit od dítěte, pokud vám to pomůže v tom, abyste sami na něj nevylili svůj vztek a nezvládnuté emoce. A zkuste si sami sebe představit stejně tak malé, jako je vaše dítě nyní.

Představte si, že máte v sobě přepjetí, něco například hrozně moc chcete a rodiče či okolnosti vám to neumožňují. Ještě ze svého života nemáte zkušenosti, že se na věci musí čekat a třeba i přijdou, jen ten silný urputný pocit chtění. Váš mozek ještě není vyvinut tak, aby chtění a momentální emoce uměl ubrzdit, zracionalizovat, dát do kontextu. Jste ovlivněni touto silnou vlnou a naplno vnímáte své rozhořčení v celém těle. Nejde to nijak zklidnit. Slova nepomáhají. Dospělý, který je poblíž je sice vaše záchrana, ale zároven i s ním si spojujete ten velký vztek. Teď k němu nejde přijít.

Tak a nyní se zkuste snížit i fyzicky na úroveň vašeho dítěte. Stát se ,,parťáky” ve smyslu, že vy nebudete na něj mluvit z výšky, ani fyzicky ani významově. Zkuste jen v klidu popisovat, co si myslíte, že může dítě cítit. Jeho zklamání, jeho pocit zrady, jeho pocit vzteku, že nemůže, a tak moc by chtěl/a. Pravděpodobně se rozpláče ještě více, ale o to jde. Jde o to emoci prožít, aby mohla odejít a ne se někde v těle ,,střádat”, aby se později ,,ukázala” úplně v jiném kontextu (dítě pak jindy ,,zlobí” a vy nechápete proč) nebo se projevila nějakým symptomem těla.

Jde o to provést takovéto emoční ,,čištění” a počkat až vztek přejde v pláč a dítě samo uvítá vaši náruč.

Rodič by měl být pro dítě koučem nikoliv mentorem.

Např. známý psycholog Thomas Gordon,  který se věnoval efektivní výchově a komunikaci, ve svém modelu s dětmi zmiňuje tato pravidla:

1. Buďte pevní, ale féroví.
2. Trvejte na vymezených hranicích.
3. Jsou oblasti, kde prostě musíte říct jednoznačné ne.
4. Hlídejte disciplinu s láskou.

Je užitečné se dívat ,,za” vztek dítěte či jeho neakceptovatelné chování. Často jsou důvodem nějaké obavy dítěte nebo potřebuje navázat pevnější spojení s vámi a cítit větší jistotu.

Výborným cvičením na ventilování různých strachů a napětí v těle je hra, u které se dítě může pořádně řehtat, vyřádit. Například polštářová válka, skákání na vymezeném prostoru, kde nehrozí zranění, házení měkkých předmětů či vzájemné lechtání a hraní na honěnou. Vše, kde cítíte, že se dítě může plně uvolnit.

UŽ MALÉ DÍTĚ MÁ EMOČNÍ ZÁTĚŽ?

Každý z nás má svůj ,,emoční balík”, který si životem nese, a už malé děti jej mají (z prenatálního období, z porodu atd). Jde o to, abychom jim pomohli s emocemi zacházet a odžívat je. Nikoliv ještě hlouběji potlačovat. Proto je dobré, když necháte u sebe v náručí dítě vyplakat. Pláč léčí, vyplavuje emoce a ulehčuje tomuto ,,emočnímu balíku”.


Nastavte jasné hranice, trvejte na nich, ale buďte také ochotní je i společně s dětmi tvořit. Tak, aby respektovaly i jejich potřeby. Ale jakmile jsou jednou vymezené, musí dítko vědět, že na nich budete trvat.

A když je překročí, buďte v té situaci pro něj, netrestejte jej, ale ,,vytáhněte ho” z dané situace a ujasněte si znovu proč.

V čem se to dotýká vás či ostatních lidí, mluvte o pocitech svých či těch, kterých se to dotklo. Ale zároveň zkuste empaticky naslouchat a pochopit i motivy vašeho dítěte. Ať si může samo uvědomit, že třeba za překročením těchto hranic byl jeho vlastní strach, naštvání, smutek, nějaká nenaplněná potřeba nebo jen touha po větší blízkosti a utužení vztahu s vámi.

VZTEK JE OBRANA PROTI JINÝM POCITŮM

Protože se právě s vámi dítě cítí v bezpečí, mohou být jeho reakce intenzivnější!

Neodcházejte, protože sic se dítě může po odchodu uklidnit, zatlačí tak jen svoje pocity hlouběji. Zůstaňte mu na blízku a řekněte mu, že ho nenecháte samotného s těmi nepříjemnými pocity.

Budte jen nedaleko, ať se může přijít poté vyplakat, až bude chtít obejmout. Můžete potom událost převyprávět. Jak to bylo. Například: ,,Přišly silné pocity a ty jsi nevěděl/a co s nimi, chtěl/a jsi mne uhodit a křičel/a jsi na mne. Ale já ti řekla, že se lidi, zvířátka, ani nic jiného bít nesmí, že to bolí a držela jsem tě, abys mne nemohl/a bít. Vždycky se snažím pomoci, abychom byli všichni v bezpečí. Měl/a jsi vztek a pak hodně plakal/a. Každý se potřebujeme někdy vyplakat. Maminka tě držela v náručí. A teď už je nám všem líp, lehčeji.”

Dítě z takovýchto situací může pochopit, že jsou jeho nekontrolovatelné pocity přijatelné a že je lze ovládat. Je to mnohem lepší než dítěti dát najevo, že je má uschovat někam hluboko do sebe. Postupně se díky tomuto procesu učí své emoce ovládat.

V respektující , kontaktní výchově jsou tedy hranice důležité, ale zároveň je musíme mít my dospělí v sobě také ujasněné a vlastní emoce zvládnuté. Tak, abychom mohli dětem pomáhat vypořádávat se s těmi jejich a učit je, že emoce k životu patří, a že je dobré je prožít. Proto, aby mohly projít a nezanechávat za sebou ,,paseku” v podobě potlačování a projevování se v jiných nečekaných situacích nějakým problematickým chováním či dokonce nemocí a fyzickými symptomy v průběhu dalšího života. Buďme jim férovými partnery a kouči.

A v jakých situacích jsou pro vás emoce nejtíž zvládnutelné? Kdy je pro vás těžké zůstat ,,v klidu”? Jak se vám daří vymezovat a držet nastavené hranice? Budu ráda, když mi dáte vědět.

Pěkné dny. Monika

2 thoughts on “VZTEK A JEHO ZVLÁDÁNÍ U DĚTÍ I NÁS SAMÝCH

  1. Dobry den, zajimalo by mne, co se stane, pokud rodic v dane situaci sam hranici nema a emoci si odzije spolu s ditetem – tedy vybouchnou oba. Oba si situaci proziji a uci se z ni. Ale jaky to ma treba vliv na dite? Ja treba kdyz se zacne vztekat nekdo, kdyz to necekam, tak zustanu zirat a mam v sobe desny pocit strachu. A myslim si, ze to dite v tu chvili zaziva to same – zacne vic brecet, protoze zapomene na svoji puvodni emoci, ted se boji toho, ze vedle nej proziva emoce nekdo jiny. Ale pokud si budeme hrat na ty dokonale, nebude to nakonec vlastne chyba? Neukazovat slabost, jen proto, ze jsme rodice a meli bychom byt “ti lepsi”?

    1. Hezký den Maruško.
      Díky za Vaši otázku. Nemyslím si, že je nutné a dokonce dobré si hrát na dokonalé. Ale v rámci zachování pocitu bezpečí je důležité udržet si hranice. Což někdy s tak silnou emocí jako je vztek je těžké, vím. Ale v tom případě je dobré pracovat sama se sebou, uvědomit si, co se děje se mnou samotnou, kde v těle vztek cítím a jaké programy ve mně spouští a zastavit se. V nějaké příští podobné situaci zkusit jednat jinak. Můžete například využít vizualizací a imaginací, jak ideálně chcete tyto situace zvládat. Je důležité sdílet své pocity a emoce s dětmi, ale dodržet u toho hranice, tak, aby nebyly zahlcené našimi problémy a potlačenými emocemi.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *