JAK NA VZTEK DÍTĚTE A VYMEZENÍ JASNÝCH HRANIC V RESPEKTUJÍCÍ VÝCHOVĚ

Tento článek vznikl tak trochu na základě reakcí některých lidí i z odborných kruhů, kteří se domnívají, že respektující výchova neurčuje dostatečné hranice dětem a je příliš benevolentní, a tak z dětí údajně vyrostou příliš agresivní a systému odporující jedinci.

S tímto naprosto nemohu souhlasit. Ba naopak. Pokud se vytvoří silné pouto mezi rodičem a dítětem a nastaví se empatické hranice, je mezi dětmi s touto výchovou velký rozdíl od dětí, které byly vychovávané více autoritativně pomocí odměn a trestů. Děti hluboce napojené na rodiče nemají tendence být agresivní a vykazovat vlastní sílu.

V respektujícím rodičovství nejde o přílišnou liberálnost, volnost a neohraničenost. Naopak. Již u batolat je nutné nastavit jasné, ale láskyplné hranice. Hranice, které respektují potřeby jak dospělého, tak dítěte.

Pojďme si ukázat na příkladech, jak je dobré s dítětem například v agresi či ve vzteku zacházet.

BÝT KOUČEM NIKOLIV MENTOREM

Základem je být dítěti dobrým průvodcem, s vlastními dobře stanovenými hranicemi a nestavět se do autoritářské role. Je opravdu důležité být dítěti k dispozici k přijetí a pochopení emocí, které ještě samo nemůže zpracovat (nemá ještě dovyvinutou přední mozkovou kůru, která nám pomáhá usměrnit emoce).

Je také dobré se snažit neoznačovat chování dítěte jakýmikoliv nálepkami- dobré/špatné a od toho odvíjet svoji lásku- přízeň k němu (tak to může dítě vnímat). Například- když dítě plácne pejska, můžeme si dát pozor na výroky typu: ,,Ty jsi teda zlý”, ,,No takhle tě teda maminka nemá ráda” apod. Lepší je zkusit popsat pocity dítěte, které za tímto činem mohou být a toho, na koho dítě agresi směřuje. Třeba něco ve smyslu: ,,Hm, možná je pro tebe těžké se s něčím vypořádat a máš uvnitř vztek, ale jak se asi cítí ten pejsek teď? Co myslíš?”

I když dítě ještě nemluví, dokáže pochopit tyto základní věci. Vy ho jen učíte nahlížet emoce a pocity. Jak své, tak poté, co nahlédne své, bude i více chápat emoce druhých.

LÁSKYPLNÉ HRANICE VERSUS NAŠE VLASTNÍ POTŘEBY

Je dobré dítěti dát jasný limit a pochopení. Takže pokud má například tendenci někoho ,,zlobit”, ,,otravovat”, bouchat jiné děti apod. je dobré ho vzít stranou a popsat jeho možné pocity. Pokud se vzteká, nechat jej vyvztekat a počkat až vztek přejde do pláče. Protože právě pláč může pomoci uvolnit jeho emoční problém, který mohl vzniknout někde, kde ani netušíme. Jde o to být poblíž, ustát emoce dítěte a poté být schopen či schopná nabídnout svoji náruč k vyplakání. Až poté si situaci začít více popisovat a nastavit pravidla na další jednání (aby se například dítě mohlo vrátit zpět k těm dětem, které nějak zlobilo).

Je těžké zůstat s emocemi vzteku s dítětem, zvlášť když se agrese obrací vůči vám. Ale je důležité si uvědomit i své vlastní potřeby a hranice a nedořešená témata svého vlastního vnitřního dítěte. Uvědomit si, zda vy sami jste měli šanci se v dětství vztekat, plakat. Zda to rodiče byli schopni ustát bez ,,nálepkování” a podmiňování. Pokud tomu tak nebylo, může to být jedno z citlivých míst pro vás a velmi těžké tyto negativní emoce ustát u vlastního dítěte.

JAK TEDY USTÁT SILNÉ EMOCE?

Ustát a akceptovat. Proto v takové chvíli je důležité pracovat i sami se sebou. Například se můžete z hluboka nadechnout a napočítat do 20, malinko se vzdálit od dítěte, pokud vám to pomůže v tom, abyste sami na něj nevylili svůj vztek a nezvládnuté emoce. A zkuste si sami sebe představit stejně tak malé, jako je vaše dítě nyní.

Představte si, že máte v sobě přepjetí, něco například hrozně moc chcete a rodiče či okolnosti vám to neumožňují. Ještě ze svého života nemáte zkušenosti, že se na věci musí čekat a třeba i přijdou, jen ten silný urputný pocit chtění. Váš mozek ještě není vyvinut tak, aby chtění a momentální emoce uměl ubrzdit, zracionalizovat, dát do kontextu. Jste ovlivněni touto silnou vlnou a naplno vnímáte své rozhořčení v celém těle. Nejde to nijak zklidnit. Slova nepomáhají. Dospělý, který je poblíž je sice vaše záchrana, ale zároven i s ním si spojujete ten velký vztek. Teď k němu nejde přijít.

Tak a nyní se zkuste snížit i fyzicky na úroveň vašeho dítěte. Stát se ,,parťáky” ve smyslu, že vy nebudete na něj mluvit z výšky, ani fyzicky ani významově. Zkuste jen v klidu popisovat, co si myslíte, že může dítě cítit. Jeho zklamání, jeho pocit zrady, jeho pocit vzteku, že nemůže, a tak moc by chtěl/a. Pravděpodobně se rozpláče ještě více, ale o to jde. Jde o to emoci prožít, aby mohla odejít a ne se někde v těle ,,střádat”, aby se později ,,ukázala” úplně v jiném kontextu (dítě pak jindy ,,zlobí” a vy nechápete proč) nebo se projevila nějakým symptomem těla.

Jde o to provést takovéto emoční ,,čištění” a počkat až vztek přejde v pláč a dítě samo uvítá vaši náruč.

Rodič by měl být pro dítě koučem nikoliv mentorem.

Např. známý psycholog Thomas Gordon,  který se věnoval efektivní výchově a komunikaci, ve svém modelu s dětmi zmiňuje tato pravidla:

1. Buďte pevní, ale féroví.
2. Trvejte na vymezených hranicích.
3. Jsou oblasti, kde prostě musíte říct jednoznačné ne.
4. Hlídejte disciplinu s láskou.

Je užitečné se dívat ,,za” vztek dítěte či jeho neakceptovatelné chování. Často jsou důvodem nějaké obavy dítěte nebo potřebuje navázat pevnější spojení s vámi a cítit větší jistotu.

Výborným cvičením na ventilování různých strachů a napětí v těle je hra, u které se dítě může pořádně řehtat, vyřádit. Například polštářová válka, skákání na vymezeném prostoru, kde nehrozí zranění, házení měkkých předmětů či vzájemné lechtání a hraní na honěnou. Vše, kde cítíte, že se dítě může plně uvolnit.

UŽ MALÉ DÍTĚ MÁ EMOČNÍ ZÁTĚŽ?

Každý z nás má svůj ,,emoční balík”, který si životem nese, a už malé děti jej mají (z prenatálního období, z porodu atd). Jde o to, abychom jim pomohli s emocemi zacházet a odžívat je. Nikoliv ještě hlouběji potlačovat. Proto je dobré, když necháte u sebe v náručí dítě vyplakat. Pláč léčí, vyplavuje emoce a ulehčuje tomuto ,,emočnímu balíku”.

Nastavte jasné hranice, trvejte na nich, ale buďte také ochotní je i společně s dětmi tvořit. Tak, aby respektovaly i jejich potřeby. Ale jakmile jsou jednou vymezené, musí dítko vědět, že na nich budete trvat.

A když je překročí, buďte v té situaci pro něj, netrestejte jej, ale ,,vytáhněte ho” z dané situace a ujasněte si znovu proč.

V čem se to dotýká vás či ostatních lidí, mluvte o pocitech svých či těch, kterých se to dotklo. Ale zároveň zkuste empaticky naslouchat a pochopit i motivy vašeho dítěte. Ať si může samo uvědomit, že třeba za překročením těchto hranic byl jeho vlastní strach, naštvání, smutek, nějaká nenaplněná potřeba nebo jen touha po větší blízkosti a utužení vztahu s vámi.

VZTEK JE OBRANA PROTI JINÝM POCITŮM

Protože se právě s vámi dítě cítí v bezpečí, mohou být jeho reakce intenzivnější!

Neodcházejte, protože sic se dítě může po odchodu uklidnit, zatlačí tak jen svoje pocity hlouběji. Zůstaňte mu na blízku a řekněte mu, že ho nenecháte samotného s těmi nepříjemnými pocity.

Budte jen nedaleko, ať se může přijít poté vyplakat, až bude chtít obejmout. Můžete potom událost převyprávět. Jak to bylo. Například: ,,Přišly silné pocity a ty jsi nevěděl/a co s nimi, chtěl/a jsi mne uhodit a křičel/a jsi na mne. Ale já ti řekla, že se lidi, zvířátka, ani nic jiného bít nesmí, že to bolí a držela jsem tě, abys mne nemohl/a bít. Vždycky se snažím pomoci, abychom byli všichni v bezpečí. Měl/a jsi vztek a pak hodně plakal/a. Každý se potřebujeme někdy vyplakat. Maminka tě držela v náručí. A teď už je nám všem líp, lehčeji.”

Dítě z takovýchto situací může pochopit, že jsou jeho nekontrolovatelné pocity přijatelné a že je lze ovládat. Je to mnohem lepší než dítěti dát najevo, že je má uschovat někam hluboko do sebe. Postupně se díky tomuto procesu učí své emoce ovládat.

V respektující , kontaktní výchově jsou tedy hranice důležité, ale zároveň je musíme mít my dospělí v sobě také ujasněné a vlastní emoce zvládnuté. Tak, abychom mohli dětem pomáhat vypořádávat se s těmi jejich a učit je, že emoce k životu patří, a že je dobré je prožít. Proto, aby mohly projít a nezanechávat za sebou ,,paseku” v podobě potlačování a projevování se v jiných nečekaných situacích nějakým problematickým chováním či dokonce nemocí a fyzickými symptomy v průběhu dalšího života. Buďme jim férovými partnery a kouči.

A v jakých situacích jsou pro vás emoce nejtíž zvládnutelné? Kdy je pro vás těžké zůstat ,,v klidu”? Jak se vám daří vymezovat a držet nastavené hranice? Budu ráda, když mi dáte vědět.

Pěkné dny. Monika