O agresivitě a jak s ní zacházet nejen u dětí

Cítíte se někdy v koncích s vlastním vztekem, těžko popsatelným vnitřním napětím, či už nevíte co dělat jinak, když je vaše dítě agresivní, má “záchvat vzteku”?

Jsou různé formy agrese, od fyzického násilí přes ironii, jizlivost, pasivní agresi, až k agresi sama vůči sobě (pocity viny).

Některé formy agrese jsou v našich sociokulturních podmínkách již pojímány jako normální. V tomto článku se však chci zabývat tím, jak je možné, že na základě odlišné výchovy a kultury se lze s agresivitou nesetkávat. A jak bychom se v naších podmínkách mohli takovému stavu přiblížit. Ano, myslím zejména na výchovu dětí. Ale i na to, jak sami můžeme se svojí agresí pracovat, jak se co nejlépe vypořádat s vnitřními či vnějšími impulzy.

Co nám projevy agrese přináší?

Agresivita je v mnohém užitečná a pomáhá nám například vymezit si lépe vlastní prostor (u dětí v případech šikany atd.). Je dobré, když není zamezováno projevení pocitů nespokojenosti, smutku či zlosti u dětí, aby se vztek nepotlačil a nevychovali jsme tak z dítěte úzkostného dospělého. A uvědomění si negativně laděných pocitů je užitečné i u nás dospělých. Protože potlačená agrese může vést k mnohým jiným vyústěním. Nahromaděná může “bouchnout” v mnohem silnější míře v naprosto “nevhodnou chvíli”. Či může vést k sebepoškozování, “sebemrskačství”. Právě proto je dobré učit se s agresí pracovat a učit i naše děti, jak s těmito emocemi zacházet.

Proč jsme někdy agresivní?

V knize “Koncept kontinua” od Jean Liedloff je krásně popsáno, jak děti jihoamerického kmene Yequánů, které jsou od narození dostatečně syceny láskou a kontaktem s mateřskou osobou, nemají vůbec sklon k agresivitě.

Proč tomu tak je? Čím to je, že ani dospělí v těchto kmenech nejsou agresivní, zatímco v ostatních společnostech ano? Lze to vysvětlit právě na základě vzniku úzkosti u miminka, které nemá jistotu ve stabilní přítomnosti mateřské figury. A to se pak může podepsat ve dvou protichůdných vzorcích chování takového dítěte. Buď má tendenci být impulzivní, agresivní, provokatitivní, či naopak je více stažené, poddajné, svolné. Pokud jsou v rodině dvě děti, je předpoklad protikladnosti těchto dvou.

Když je kontakt mezi rodičem a dítětem vzdálenější, musí se dítě o pozornost více snažit, aby bylo viděno a dostalo se mu, co potřebuje.

V podstatě jde o to nastavit zdravý vztah, který je harmonický, ale má zároveň jasně definované, pevné hranice. Pokud takto nastaven není, má dítě sklon k úzkostnému prožívání a agresi.

 Zdá se tedy, že nejdůležitější je fyzický kontakt s rodičem a jeho pozornost. Pak dítě nemá potřebu připoutávat pozornost právě “agresí”. Zajímavé je, že i dospělí lidé v kmenech jihoamerických indiánů nejsou agresivní. Nabízí se vysvětlení, že žijí plně “tady a teď”, akceptujíc sebe takové, jací jsou a nehodnotí. Nestaví své štěstí na budoucích cílech, necítí potřebu se navzájem posuzovat.

V naších socio podmínkách je obvyklé, že ten, kdo je více frustrovaný, má větší potřebu rozlišovat a hodnotit rozdíly mezi lidmi. Také je u nás mnohem větší sklon k sebenenávisti, právě proto, že nám nebyl dán smysl vlastní “správnosti” v dětství. Opravdové “vychutnání štěstí, radosti ze života” je u nás spíše výjimkou.

 Ale co dělat, když už tu vztek a jeho výbuchy jsou?

Když už jsme v situaci, kdy naše dítě výbuchy vzteku má, je agresivní, či my sami si nevíme se sebou rady. Co dělat tehdy?

Klíčem je kontakt. Navázat kontakt s těmito emocemi.

Dítě přejímá hodnoty od rodiče a tak rodič hraje ústřední roli. Ale klíčem není pouze pevnost a striktnost ve výchově, ale hlavně být s dítětem plně v kontaktu.

Je důležité dítě s jeho emocemi podpořit, dát mu najevo, že i s takovými emocemi ho přijímáme a jeho emoce uneseme. Je tedy dobré zachovat klid a emocím se věnovat.

V klidu jen popsat situaci. Co vidíte. Pokud jde o naše vlastní emoce, postup je stejný. Popsat si v duchu, co vidíte, jak kdyby jste se na sebe dívali “z pozorovatelského pohledu”.

Velmi zajímavé “návody” na to, jak se zachovat v těchto situacích nabízí kniha “Klidná výchova k disciplíně”, ve které tým Gestalt psychoterapeutů zakládá své postupy na nových zjištěních o vývoji mozku u dětí. Autoři v ní nabádají například k tomu, abychom řekli “ano” emocím, nikoliv “špatnému/agresivnímu” chování dítěte. Bohužel je skutečností, že my dospělí často máme tendenci bránit dětem si skutečně uvědomit, co se v nich děje. Odvádíme všemožně jejich pozornost od pocitů : “Už nebreč”/ “Proč se zase tak vztekáš?” Jak tedy pak děti mají umět s emocemi adekvátně pracovat? Proč se pak divíme, že i my sami často nevíme, co se sebou, když jsme byli vychováni úplně stejně? My jako dospělí pak můžeme mít na základě takového potlačení pocit, že se v sobě a svých emocích naprosto nevyznáme, že jsou naše emoce často neoprávněné. Takže pokud v tomto vzorci nechceme pokračovat a chceme mít z našeho dítěte autonomního sebevědomého člověka, je dobré na jeho pocity reagovat.

Navázat kontakt s dítětem je možné například takto: ” Jsem tu, abych ti pomohl, i když se neovládáš a chováš se naprosto příšerně. Já to zvládnu. Jistím tě. Ať se děje, co se děje.” (Ukázka z knihy “klidná výchova k disciplíně, str.113)

 A se sebou co?

Pro nás dospělé, když nevíme, jak se sebou naložit, je jako první krok dobré se dostat do kontaktu se sebou samým. Naslouchat si. Co se ve mně děje? Co cítím? Až poté, co si emoce přiznáme a prožijeme, můžeme je nechat odejít z našeho života.

Záleží, jestli přijdeme i na zdroj agrese. Jak u sebe, tak u dítěte se může jednat o smutek (je dobré ho prožít, promluvit si). Zdrojem může být i hlad či přetažení (čemuž se můžeme naučit předcházet, pokud zavčas rozeznáme signály) či se můžeme my nebo dítě cítit osaměle, zlobit se. Ale vždy je důležité zůstat naladěn na pocity a být s nimi v kontaktu.

 No ale toto přece nemohu akceptovat

Tato věta je častou reakcí rodičů na tato doporučení práce se vztekem u dítěte. Ale často je to i náš postoj vůči sobě samému na naše vnitřní pocity vzteku. Jak se tedy k takovéto situaci postavit?

Je dobré vzít toto “nevhodné, agresivní” jednání jako volání o pomoc, snahu o navázání blízkosti. U nás samých zase například jako “volání něvědomí či duše po naší pozornosti, potřebě dostat se do kontaktu s vědomím”, či potřebě něco nedořešeného v sobě pročistit.

Právě ve zmiňované knize “Klidná výchova k disciplíně” píší autoři o “kontaktu” jako nejdůležitějším prvku, který napomáhá u dětí k integraci mozku. Terapeuti v knize uvádí: ” Kontakt dítěti umožňuje dělat uváženější rozhodnutí, lépe se ovládat”.

” Na základě opakované zkušenosti dítěte, že rodič je emočně vnímavý a naladěný- navazuje kontakt- se v průběhu času rozvíjí mozkové schopnosti seberegulace/sebeuklidnění což vede k větší samostatnosti a odolnosti”.

Jsou to jasné závěry, které však není tak snadné uplatnit v praxi. Můžeme se je však učit postupně.

Co je tedy řešením?

Žít více v kontaktu s dítětem, ale i se svými emocemi. Vnímat a podporovat vyjadřování emocí.

Na závěr bych nás všechny chtěla pobídnout, abychom se pokusili vlastní agresi či agresi našeho dítěte vlídně obejmout, vzít do náručí. Pak se nám snadno může stát, že agrese sama od sebe zmizí, promění se. A ten zážitek za to opravdu stojí.